Květoslav Minařík do svého mystického slovníku k tématu hédonismu říká: „rozkošnictví, požitkářství…Rozkoš se je sice příjemný požitek jednoho, ale současně menší nebo veliká oběť, a proto pramen neblahých pocitů pro druhého. Z toho hlediska je hédonismus projevem velmi vyhraněného sobectví“. Nějak takto se vnímá hédonismus ve světle od lidí věřících. Nedá se asi říci, že Minařík byl tzv. věřící (byl jogín, mystik, buddhista, asi jen s cítěním boha osobního). Nedá mi to, abych se nezmínil o jiném mysliteli: Friedrich Nietzsche (který nějak dramaticky psal, že „Bůh je mrtev“) a z jeho knihy „Tak pravil Zarathustra“ cituji krátkou pasáž:
„My vynalezli štěstí“ – říkají poslední lidé a mžourají. –
A zde domluvil Zarathustra svou prvou řeč, která sluje též „předmluvou“, neboť na tomto místě ho přerušily křik a vznícení davu. „Dej nám toho posledního člověka, ó Zarathustro,“ – tak volali – „učiň nás těmi posledními lidmi! A nadčlověka ti darujeme!“ A plesal všechen lid a mlaskal jazykem. Zarathustra se však zarmoutil a promluvil k srdci svému: „Nechápou mne: nejsem ústy pro tyto uši.“
Podle mého Nietzsche barvitě nastínil v obraze nadčlověka něco vyššího v představě štěstí člověka a dav měl v hlavách spíše nějaké představy rázu hédonistického (když mlaskají jazykem). Jen podotýkám, že nějaké spojování ideje nadčlověka s idejí nacismu či fašismu (někdy něco takového zaznívalo) je nesmysl. Je možno se ptát: kdo jsou zde ti lidé, co „vynalezli štěstí“? Nietzsche říká (což zní možná dramaticky): „poslední lidé“ a lze samozřejmě mluvit i o posledním člověku a můžeme se posunout i dějinami dál, k dnešku, kdy se jakoby na konci dějin objevuje typický člověk (coby občan liberální demokracie), který se, školen zakladateli liberálního demokratismu, vzdal hrdé víry ve vlastní nadřazenosti ve prospěch pohodlné sebezáchovy. Liberální demokracie plodí „lidi bez hrudi“. To už jsem částečně citoval Francise Fukuyamu a rád bych doplnil, že nadčasově to mohou být dnes i ti, co mají jako za maximum štěstí hedonism. Dále mi „poslední člověk“ vystupuje přímo v názvu skvělé knihy F. Fukuyamy „Konec dějin a poslední člověk“ (napsána na konci minulého století), kde autor zdůrazňuje dnes téměř polozapomenutou třetí stránku lidské duše, thymotickou (thymos – z řečtiny, koncepci klade Fukuyama zejména po vzoru Hegela a Kojéve jako důraz na touhu po uznání) a pokud je lidmi tato stránka jaksi mimo vnímaní a respektování, je tím pádem poněkud i politické a společenské uspořádání „mimo dobro“. Věřím či dedukuji, snad podobně jako F.F., že liberální demokracie pak skomírá, je v ohrožení… (vlastně jsem již na toto téma psal na stránky Respektu svůj blog v r. 2016).
Z tohoto pohledu hédonismus – pod praporem 3. stránky duše vychází – co se týče ctnosti – dosti dvojsečně (výklad „proč“ by byl asi obsáhlý). Z 2. stránky (rozum) zřejmě nějaké souvislosti s hédonismem nepřichází v úvahu, nebo např. že by se konaly nějaké bohapusté pitky čerstvých nositelů nobelovek? Ale z 1. stránky duše (žádosti, všeliké požitky, existenční starosti, pocit bezpečnosti atd., za časů Platona a Sokrata především hlad a žízeň) vychází ctnost ovšem víceméně mizerně, implikuje mnohdy vícero zla než dobra (snad vystupují více lidské pudy, ovšemže jak komu).
Podle mého je v politice (zejména dnes) mnoho sporů a nepochopení, je vedeno pohnutkami z pozice uspokojování první a jen omezeně z třetí stránky duše. Ti, kteří „vzývají“ hlavně tu první stránku („žádosti“ např. ekonomické, platy, důchody potažmo tedy hédonizmus), jako např. Jan Hamáček a poslanci ČSSD (nazval bych to jako princip HAM) a jdou rádi (na dobrých placených pozicích) dál. Tato obliba konzervativní, „údržbářské“ politiky u Čechů je (bohužel) zřejmě dosti oblíbená a proto bych odhadoval, že i nyní, po „kapitulaci“ Šmardy, nejspíš přežijí (v poslanecké sněmovně) i po nových volbách. („Kapitulaci“ Michala Śmardy jsem dal do uvozovek, poněvadž pokud byl – v rámci ČSSD – ten ústup čistě jen z jeho hlavy, mohl mu to Hamáček, kdyby ovšem chtěl, alespoň mírně nedoporučovat či dát ještě ke zvážení.) Potažmo šlo vlastně o to, (ne)zůstat ve vládě za okolností, kde přestaly platit základní principy (2. stránka: rozum). Ale proč ty jejich či Hamáčkovy kroky budí u moudřejších lidí zjevný nesouhlas? Podle mého soudu také proto, že takto je to vlastně „na štíru“ s hodnotami třetí (thymotické) stránky, kam patří i hrdost, důstojnost. Princip HAM zkrátka ve jménu částečných výdobytků ve jménu 1. stránky (žádosti) víceméně způsobil něco podstatnějšího: další (nebo opětovnou) škodu toxického zamoření národa (týkající se 3. a 2. stránky duše). ČSSD (kromě těch moudřejších senátních představitelů, jako J. Dienstbier) si zasloužila alespoň silnou kritiku, v parlamentu byla vedena jen od opozice (SPD ovšem jen z pozice svých sobeckých zájmů). Celkově vzato, silnější nesouhlas zazníval směrem k Zemanovi. On to ten Mikuláš Minář (z Milion chvilek) na poslední demonstraci udělal demonstrativně skvěle, když trhal ústavu.
Třetí stránka duše je velice motivující, mnohovrstevnatá, dvojsečná (např. jako primární pohnutky k válkám či míru). Jedním symptomem může být vůle k moci, pojem, který zavedl do evropské kultury F. Nietzsche. Socialistická encyklopedie k tomuto pojmu uvádí: „Proti humanistickým a demokratickým idejím jde o kult síly (co je dobré, je silné), oslavu válečnických pudů a válek vůbec, uznávání moci a bezohlednosti, opovrhování soucitem a tolerancí (co je slabé, je špatné)“. Vypadá to asi tak, že dnes mnozí politici – ale tento nedobrý prvek – jako jediný z celé 3. podmnožiny duše velice ctí a někdy i očividně zdůrazňují (takový Putin svými činy to silně dává najevo), nicméně ostatní rysy (z 3. stránky) jsou jim fuk nebo ho prostě nepotřebují či neuznávají k „životu lidí“ (u nás ve stylu čau lidi, já nikdy, nikdy neodejdu). Programově mají (a zdůrazňují) ovšem jedině první stránku duše (možná slaběji ještě druhou) a hlásají: samozřejmě, ANO. Typickým představitelem je Babiš (princip BAB).
Nietscheho nadčlověk by se možná dal připodobnit k nějakému tajemnému thymotickému zakuklenci, čekajícího na probuzení a následně hlásajícího hlubší pochopení smysluplnosti člověka. Nicméně nepochopení „posledních lidí“ bude možná ještě dlouho trvat než dojde k tomu, že si dehonestujícího označení „poslední“ nezaslouží.
Je tu několik slovíček ke vnímání či nevnímání, jako několik uzlů („kryptouzlů“), na kterých se snad zauzlovala naše společnost:
štěstí&Zarathustra * 3 stránky duše * Fukuyama&thymos * HAM* BAB* populismus