Chtěl bych tento příspěvek uchopit trochu filozoficky (jen dotykově politicko-filosoficky či antropologicky). Cítím, že tato optika vidění zvoleného tématu jaksi u nás (na internetových fórech) chybí.
Když jsem nedávno shlédl v České televizi jeden pořad s tématikou ke globalizaci, kam kráčí naše civilizace atd., upoutaly mě úvahy V. Bělohradského a J. Rupnika. Hned v úvodu svých výchozích postojů oba použili odvolání na knihu Francise Fukuyamy: „Konec dějin a poslední člověk“. Tuto knihu jsem si posléze také obstaral, a dovolím si níže průběžně citovat několik pasáží z této znamenité bestselerové knihy, abych pak mohl dále nějak navázat. Řečtí filosofové rozdělili lidskou duši na tři části: část toužící (nejdůležitější je např. hlad a žízeň), rozum (žíznivý člověk se nenapije, když ví, že je voda otrávená) a třetí částí nazývají thymos, což označuje část duše, která sobě připisuje hodnotu. Je to vrozený lidský smysl pro spravedlnost, sebevědomí, lidé věří, že mají určitou hodnotu. Z tohoto thymu vychází touha po uznání, tedy žádost, aby toto hodnocení sdíleli i ostatní. Vztah thymu a touhy po uznání bychom si mohli představit také jako „zdroj“ a „aktivaci zdroje“. Je třeba ovšem předem říci, že tento pojem (či pojmy) „uznání“ není pro mnohé lidi (resp. společnosti) tak nic nového, ovšem chápou je obvykle čistě v lidovém významu, víceméně s větším ohledem na ego člověka, tedy víceméně jinak než to chápou filosofové, kteří s touto (filosofickou) tématikou přicházejí (např. odlišení charakteristik 1. a 3. stránky duše). Lidový význam „uznání“ bývá běžně chápán na mnoha úrovních, jako např. uznání autority svého šéfa či uznání svrchovanosti jedné společenské skupiny vůči druhé. Bude asi dobré, když si pojmy napřed trochu zpřehledníme:
Některá významová upřesnění uvedených řádků a zde používané zkratky
Ujasněme si ještě níže používanou (byť možná mírně kostrbatější) terminologii či názvosloví (od F.F):
První stránka (část) lidské duše: žádosti ale také častěji touha nebo i toužící stránka duše
Druhá stránka: rozum
Třetí stránka: Kromě hlavního pojmu thymos F.F. uvádí ještě jeho poněkud „akční“ označení: touha po uznání nebo ještě akčnější: boj o uznání, či jen souhrnně a zkráceně: uznání.
L.D.: liberální demokracie
F.F.: Francis Fukuyama
Citace: vím, že jich je hodně, ale s nimi doufám to bude přece jen srozumitelnější a kvalitnější (než s mými formulacemi – můj dík autorovi, resp. překladateli originálu Michalu Prokopovi). Abych odlišil to, co tedy není z mé hlavy, udávám zde v barvě modré.
Po stopách Platóna, Hegela, Kojeva, Nietzscheho, ale hlavně Fukuyamy
„Platón tvrdil, že ačkoliv je thymos základem ctností, sám není ani dobrý, ani špatný, ale musí být vycvičen tak, aby sloužil obecnému dobru. To znamená, že měl být veden rozumem a stát se spojencem touhy. Spravedlivá obec se vyznačuje tím, že jsou v ní všechny tři části lidské duše uspokojeny a převedeny pod vládu rozumu. Nejlepší režim byl mimořádně obtížně uskutečnitelný, neboť musel současně uspokojovat celého člověka, jeho rozum, touhu (resp. žádosti, sem patří i existenční starosti a pocit bezpečí) a thymos.“
Pojem thymos se vleče celou knihou F. Fukuyamy, tedy dále cituji:
„Touha po uznání“ zní jako zvláštní a poněkud umělý termín, obzvláště pokud je prohlášena za primární hybnou sílu lidských dějin. Pojem je stejně starý jako celá západní politická filozofie a vztahuje se k důvěrně známé stránce lidské osobnosti. Během tisíciletí nebyl psychologický fenomén „touhy po uznání“ označován shodně jediným slovem: u Platóna to byl Thymos neboli „vznětlivost“, u Machiavelliho touha člověka po slávě a u Hobbese pýcha a domýšlivost. Rousseau hovoří o sebelásce a Alexander Hamilton o lásce k věhlasu. James Madison používá výraz ctižádost. Hegel uznání a Nietzsche má člověka za „rudolící šelmu„. Aristoteles hovoří o thymu pod označením „velikost duše„. Člověk s velikou duší „mnoho žádá a mnoho zasluhuje“ s ohledem na čest, nejvyšší morální hodnotu, Všechny tyto termíny souvisejí s onou částí člověka, která cítí potřebu připisovat věcem hodnotu, především sobě samému, ale také lidem, činům a okolním předmětům. Tato složka osobnosti je zdrojem emocí hrdosti, hněvu a hanby a nelze ji redukovat ani na žádost ani na rozum. Touha po uznání přestavuje nejspecifičtější politickou součást lidské osobnosti, protože vede lidi k tomu, aby se prosazovali na úkor druhých, čímž podle Kanta vzniká „nespolečenská společenskost“.
Touha po uznání, vyrůstající z Thymu je hluboce paradoxní fenomén, protože Thymos představuje psychologické sídlo spravedlnosti a obětavosti, ale zároveň úzce souvisí se sobectvím. Thymotické já vyžaduje uznání svého vlastního smyslu pro hodnotu věcí, k nimž náleží jak ono samo, tak druzí lidé. Touha po uznání zůstává formou sebeprosazení, projekcí vlastních hodnot do vnějšího světa, a vyvolává pocity hněvu, když tyto hodnoty nejsou uznány jinými lidmi. Není nijak zaručeno, že smysl thymotického já pro spravedlnost musí odpovídat smyslu jiných já.
Úzký vztah mezi Thymem a touhou po uznání je patrný z řeckého označení touhy slovem Epithymia.
Doslova každý, kdo seriózně uvažoval o politice a problémech spravedlivého politického uspořádání, se musel vypořádat s morální dvojznačností thymu a pokusit se o využití jeho pozitivních aspektů a nalézání cesty, jak neutralizovat jeho temnou stránku.
S odvoláním na výše uvedené citace F.F. jsem pro přehlednost (z „hodnotového“ hlediska) označil termíny Láska k věhlasu, Ctižádost, Velikost duše písmenem „A“, pojem Touha po slávě, Vznětlivost a Uznání písmeny „A“ i „B“, a termín Pýcha a domýšlivost a Sebeláska písmenem „B“. V takto vytvořeném schématu si může každý vybrat, kam jako jednotlivec nebo strana může patřit na stupnici či linii od „pólu“ A do B nebo blíže k A nebo blíže k B. Vypadá to tak, že na pólu A dostávají zelenou prvky svobody, demokracie, smyslu pro toleranci, zdravého sebevědomí, zatímco na pólu B prvky autoritářství, suverenity v národnostním pojetí, přebujelého ega. Doufám, že pokud jde o hodnocení lidských kvalit, tak cítíme rozdíl. Pól A je víceméně „s palcem nahoru“ a pól B „s palcem dolů“. Je zřejmé, že s polaritou kvalit A-B to bude zcela jiné, než s polaritou politické pravice a levice, jde o zcela jiné kategorie.
F.F. otázku „kvalit“ (thymu) nachází také (již) u Nietzscheho:
Pro Nietzscheho „rudolící šelmu“ platí něco specifického. Většinu jeho prací lze v jistém smyslu chápat jako reakci na vývoj buržoazní společnosti, jejíž příslušníci nemají vyšší ambice než vlastní pohodlnou sebezáchovu. Pro něj není samou podstatou člověka touha ani rozum, ale thymos: člověk je především hodnotícím tvorem, „rudolící šelmou“, která nalézá život ve své schopnosti pronášet slova „dobro“ a „zlo“. Proto se Nietzsche zajímal pouze o takové projevy thymu, které lidi vedou k tvrzení, že jsou lepší než ostatní, což je příznak megalothymie. V současném světě megalothymii nahradila kombinace dvou věcí: Tou první je rozkvět toužící části duše, jenž na sebe bere podobu naprosté ekonomizace života. Tato ekonomizace zasahuje všechny úrovně života od nejvyšších po nejnižší, od evropských zemí, které neusilují o velikost a důležitost, ale o sjednocenější EU. Druhou věcí je všudy přítomná isothymie, tedy touha být uznán za rovného ostatním lidem. Třebaže k popisu jednotlivých osobních cílů nepoužíváme slova „uznání“ nebo „thymos“, až příliš často hovoříme o důstojnosti, úctě, sebeúctě a hrdosti. Uvedené pojmy této nemateriální povahy pronikají do politického života a jsou nepostradatelné pro pochopení demokratické transformace, k níž ve světě došlo na konci 20. století. Nacházíme se tedy ve zřejmém protikladu. Zakladatelé anglosaské tradice moderního liberalismu se snažili vyloučit thymos z politiky, a přece je touha po uznání všude kolem nás v podobě isothymie.
Domnívám se, že téma rozdělené společnosti možná bude mít kořeny i v přítomnosti či nepřítomnosti thymotické stránky lidské duše (resp. v oné zmiňované polaritě A-B). Rozkol je možná v tom, že někteří thymem moc neoplývají nebo ho jaksi dobrovolně potlačují (Nietzsche říká, že s thymem se člověk rodí, tedy snad míněno, že i v nestejné míře) a jiní s nějakým více „projeveným“ thymem žijí, např. v jeho „rovnostářské“ podvariantě „isothymie“ (možná případ některých představitelů EU ?)
Jak již bylo řečeno, řada filosofů (nicméně ne všichni), počínaje Platónem, považuje thymos za „třetí stránku“ duše, za první stránku považují touhu (žádosti jako hlad, žízeň, materiální potřeby a ekonomizace života, potřeba bezpečí apod. – na to se dnes klade důraz) a za druhou složku považují rozum. Ta první a druhá je nesporná, připadá mi ale, že ta třetí však zůstává pro mnohé lidi (mám právě nyní na mysli zejména Čechy, resp. příslušníky postkomunistických východoevropských států) poněkud skrytá. Myslím, že nám bude užitečné tuto třetí stránku v životě odkrývat, abychom lépe pochopili či zvládali některé otázky doby.
Fukuyama, aby osvětlil (či zdůvodnil) funkčnost L.D., zahrnul do svých úvah důležitý pojem thymos, resp. touha po uznání.
Abychom lépe pochopili klady liberální demokracie a také nahlédli do problému rozdělené společnosti, připomeňme si slova F.F.:
„Má-li demokracie fungovat, občané demokratických států musejí zapomenout na původně pomocnou funkci těchto hodnot a projevit určitou iracionální thymotickou hrdost na svůj politický systém a způsob života. Je tedy třeba, aby demokracii milovali nikoliv proto, že nezbytně předčí jiné alternativy, ale protože je jejich. Kromě toho již nesmějí v hodnotách typu „tolerance“ spatřovat pouhé prostředky k dosažení cíle; tolerance se v demokratických společnostech stává výchozí ctností.“
Zaujalo mě vyjádření „milování demokracie“. Pokud by tedy byly hlasy společnosti ve volbách, referendech a neúplatných průzkumech značně vyrovnané (což se dnes mnohdy děje), pak by zasluhovalo dát přednost oním racionálním „ANO“ (snad prvotně citovému „milování demokracie“?) těm programům, které upřednostňují demokratické hodnoty (demokracie je naše) – v zájmu hodnotnější volby. Reálně by to šlo uplatnit asi jen tehdy, pokud se o vyrovnanosti dozvědí občané ještě dříve v průzkumech (kladný význam průzkumů bych asi viděl jedině zde).
Pokusme se ještě trochu jít ve stopách Fukuyamova výkladu:
„Universální a homogenní stát, který se objevuje na konci dějin tedy zřejmě spočívá na dvojici pilířů: na ekonomice a na uznání… Úplný popis historického procesu – skutečné historické dějiny – nemůže být nikdy dokončený, pokud nevezmeme v úvahu oba zmíněné pilíře, stejně jako se portrét lidské osobnosti neobejde bez touhy, rozumu a thymu… Neexistuje žádné ekonomické odůvodnění demokracie; nanejvýš lze demokratickou politiku prohlásit za důsledek ekonomické efektivity. Volba demokracie je autonomním činem ve jménu uznání, nikoli touhy.“
Nezaměnitelnost touhy (tj. také ekonomiky, financí…) za thymos trochu úsměvně dokumentuje případ návrhu slovenského ministra spravedlnosti, který nedávno navrhoval na adresu EU, aby povinné kvóty pro migranty bylo možno patřičně „vyplatit v eurech“ (coby novodobé odpustky?), ale ze strany EU od někoho přišla jen lakonická odpověď ve smyslu, že „solidarita je jen jedna“ (solidarita je typický případ thymotické stránky lidské duše) a bude zřejmě tyto „novodobé odpustky“ asi obtížné zavést. Nicméně už se na Slovensku nechali slyšet, že by usilovali spíše o nějaký flexibilnější návrh, který by počítal s jistými dohodami.
„Alexandre Kojeve při výkladu Hegela zastával názor, že universální a homogenní stát bude posledním stádiem lidských dějin, protože člověku přinese naprosté uspokojení. Tento názor vycházel z jeho přesvědčení o prvořadosti thymu neboli potřeby uznání jako nejhlubší a nejzákladnější lidské touhy. Poukazováním na metafyzický a psychologický význam uznání Hegel a Kojeve pravděpodobně nahlédli hlouběji do lidské osobnosti než jiní filosofové jako Locke nebo Marx, pro něž byla prvořadá touha a rozum… Boj o uznání, jenž z thymu vychází, možná trval desítky tisíc let nebo ještě déle, ale to nečiní tuto část duše pro Kojeva o nic méně důležitou než pro Platóna.“
Pro současnou proměnu vědomí, které směřuje k liberální demokracii zřejmě platí podle F.F.:
„Touha po uznání může nabýt mnoha různých iracionálních podob spadajících do široké kategorie různých náboženství a nacionalismů, než se uznání změní ve všeobecné a rovné. Tento přechod nikdy neprobíhá hladce a ukazuje se, že ve většině reálných společností racionální uznání existuje vedle iracionálních forem. Jak se zdá, vznik a trvalost společnosti, která ztělesňuje racionální uznání, vyžaduje přetrvání jistých podob uznání iracionálního, což je paradox“.
Takže přehršel současných populismů (resp. populistů), pravicových a levicových extrémistů, nacionalistů, xenofobů… by nás neměla tolik překvapit či otrávit a měli bychom být v naději, že toto je nějaké přechodné stadium doby? Myslím, že ano.
F.F. vše analyzuje značně do hloubky, tak alespoň ještě část z kapitoly s příznačným názvem „ Nesmírné války ducha“:
Pokud platí, že historický proces spočívá na dvojici pilířů racionální touhy a racionálního uznání a že moderní liberální demokracie jako politický systém je dokáže nejlépe vyvažovat, pak se zdá, že největší ohrožení demokracie tkví v našem nepochopení, co je vlastně v sázce. Moderní společnosti se vyvinuly směrem k demokracii, ale moderní myšlení zůstalo ve slepé uličce, neschopné dosáhnout shody na tom, co tvoří člověka a jeho zvláštní důstojnost, a následně definovat jeho práva. Tím se otvírá prostor pro přehnané požadavky na uznání rovných práv na jedné straně a pro opětovné osvobození megalothymie na straně druhé.
Fukuyama si samozřejmě všímá, jaké jsou překážky pro L.D., a tím vznikají i dnešní důsledky rozdělené společnosti. Ohledně východiskového momentu uvnitř liberální demokracie Západu (či EU) – si Fukuyama všímá vzájemného vztahu mezi megalothymií a isothymií – měly by být vyvážené, neměly by se dostávat do extrémů.
„Liberální demokracii může z dlouhodobého hlediska vnitřně rozložit přemíra megalothymie nebo naopak přebytek isothymie v podobě fanatické touhy po rovném uznání. Civilizace, jež si libuje v nespoutané isothymii a pokouší se odstranit každý projev nerovného uznání, sama narazí na omezení, které před ní postavila sama příroda (případ komunismu)…
Nietzsche měl nepochybně pravdu v tom, že určitá míra megalothymie je nezbytným předpokladem života… Megalothymie je a vždycky byla dvojznačný fenomén: pramení z ní věci dobré i špatné a to současně a nevyhnutelně… Kapitalismus nejenže připouští, ale přímo vyžaduje jistou formu regulované a přeměněné megalothymie, mají-li se firmy snažit o překonání konkurence… Možnosti megalothymie v soudobých liberálních demokraciích – touha po uznání za nadřazeného ostatním – z lidského života nezmizel, ale změnily se její projevy a míra… Současné demokracie netolerují prakticky jen ty formy megalothymie, které vedou k politické tyranii. Rozdíl mezi těmito a předešlými aristokratickými společnostmi nespočívá v zákazu megalothymie, nýbrž v jejím svedení do bezpečných ventilů… nikomu sice není zákonem bráněno v usilování za nadřazeného, ale nikdo k tomu také není pobízen. Proto existuje jisté napětí mezi přetrvávajícími projevy megalothymie a vyhlašovanými ideály společnosti.“
Mám za to, že dnešní snahy některých politických stran, hnutí či jedinců (např. s programovým důrazem na suverenitu v národnostním pojetí, s odporem vůči integraci EU, tendencemi k nacionalismu) mi připadá jako nespoutaná, někdy až destruktivní, forma megalothymie – což také přispívá ke stavu „rozdělené společnosti“.
Narůstající efekt rozdělené společnosti
Důvodů k současné rozdělené společnosti je asi vícero, jeden z nich – toho nejhrubšího zrna – by asi byl ten, že jedni říkají, že žádný „thymos“ ani reálně vůbec neexistuje, že je to jen nějaký umělý konstrukt některých intelektuálů, filosofů a druzí pak říkají, že existuje. U těch druhých pak je možno dále vést dělicí čáru mezi sympatizanty a odpůrci s aspekty, které jsem zde snažil uvést (dle „vzoru“ F.F.) .
„Touha po uznání je také psychologickým sídlem dvou mimořádně silných vášní – náboženství a nacionalismu… Původ těchto vášní v thymu jim však dává obrovskou moc. Věřící připisuje důstojnost čemukoliv, co jeho víra považuje za posvátné – souboru morálních pravidel, životnímu způsobu nebo určitému objektu uctívání – , a pociťuje hněv, pokud je důstojnost posvátného narušena. Nacionalista je přesvědčen o důstojnosti své národnostní nebo etnické skupiny, a tedy důstojnost sebe jako jejího člena… Thymotická vášeň v podobě náboženského fanatismu a nacionalismu jej tisíce let poháněla prostřednictvím válek a konfliktů. Thymotický původ náboženství a nacionalismu vysvětluje, proč jsou spory o „hodnoty“ potenciálně mnohem ničivější než svár o hmotný majetek či bohatství…“
Pokud mluvíme o tom, že náboženství má psychologické sídlo v thymu, je tím spíše míněna (alespoň mě se to tak připadá) ta stránka náboženství, která má povahu až fanatickou (nejmarkantněji u fundamentálního islámu) – na rozdíl od povahy více spirituální. Onu spirituální povahu náboženství bych řadil spíše do sféry „ducha“ (těžko lze mluvit o vášni), nikoliv duše (potažmo thymu, její třetí stránky). S pojmem „duch“, jeho definicí, iracionalitou, mívají ovšem někteří filosofové jisté nejasnosti (je známo členění lidských entit na: tělo a duše – to zajisté ano, ale také „duch“ – a to už je někdy s malým otazníkem).
Z uvedeného dost vyplývá, že spory o hodnoty v otázkách náboženství a nacionalismu mohou mnohdy rozdělovat společnost i uvnitř států se zavedenou liberální demokracií – zejména pokud se týče migrantů.
Uznání představuje základní problém politiky, protože stojí na počátku tyranie, imperializmu a touhy vládnout. Třebaže má svou stinnou stránku, nemůže být jednoduše vyloučeno z politického života, protože zároveň psychologicky podmiňuje politické ctnosti, například odvahu, společenskou angažovanost a spravedlnost. Všechny politické komunity musejí najít využití pro touhu po uznání a současně se chránit před jejími škodlivými účinky.
To psal Fukuyama v devadesátých letech minulého století, ale ono to platí ještě plněji asi i dnes (viz dnešní půtky v parlamentu, v médiích, v EU…)
Nacionalismus má, zejména dnes, podobu odporu proti muslimským uprchlíkům. Tento projev je, dalo by se říci, iracionální projev thymu. Fukuyama k iracionálním projevům říká: „Naproti tomu liberální stát je racionální, protože smiřuje tyto soupeřící požadavky na uznání… Liberální stát musí být universální v tom smyslu, že zaručí uznání všem občanům proto, že jsou lidskými bytostmi, a nikoli kvůli jejich příslušnosti k určité národnosti, etnické nebo rasové skupině: Musí být také homogenní do té míry, že odstraněním rozdílu mezi pány a raby vytvoří beztřídní společnost.“
Faktorů, kterými je formována rozdělená společnost do dvou táborů je celá řada. Jsou jimi např. rozdílný přístup k migrantům, lidé z velkých měst versus lidé venkovští, konservatismus versus novátorství (částečně se zde projektuje fakt staří vers. mladí), ale nejvíce asi to, co souvisí s třemi stránkami lidské duše. Jsou lidé, co se orientují ponejvíce na 1. stránku, lidé s orientací více na 2. stránku – vzdělanost (která ale nemusí být výhradně ta školní, vč. titulů), ale možná největší vliv na rozdělenost se nachází ve 3. stránce, se všemi (shora uvedenými) nuancemi (třeba i včetně mnou již zmíněné polarity A-B)
Přístup ke koncepci nebo závěrům Francise Fukuyamy bývá někdy rozpačitý, až odmítavý…
Podle poměrně četných kritiků Fukuyamy (já se k nim rozhodně nepřipojuji), nemá pravdu zásadně nejméně ve dvou vyjádřeních (resp. dedukcích):
V prvním vyjádření o konci dějin, v druhém o vítězství liberální demokracie. Nechci se zde těmito otázkami hlouběji zabývat (necítím se tomu ani dost vědomostně vybaven), Fukuyama o tom dosti vypovídá v knize např. již v úvodu.
Jen zkratkovitě: Používání pojmu “dějiny“ v knize nechápe F.F. dějiny zde (na rozdíl od jiných) v konvenčním slova smyslu coby výskytu jednotlivých událostí (jako např. pád berlínské zdi, pád dvojčat 11. září, dnes by se dal zahrnout i válečný konflikt v Sýrii a Iráku, IS…), nýbrž jako „dějiny chápané jako nedílný, souvislý evoluční proces, jehož součástí jsou zkušenosti všech národů ve všech dobách“.
Ohledně druhého vyjáření (vítězství L.D.) – podle mínění některých lidí (jako např. náš president Zeman) – se Fukuyama prý údajně mýlí, jelikož svět se nebude vyvíjet směrem k L.D., ale zůstane vězet ve „střetu civilizací“, jak to (stejnojmenně) označil Samuel Huntington (coby názorový protipól Fukuyamy) ve své proslulé knize. (Opět bych – ovšem spíše intuitivně – nesouhlasil.)
Ve své poslední kapitole, kterou F.F. nazval „Poslední člověk“ (název vypůjčen od Nietzscheho) v tomto příměru, kdy se jakoby na konci dějin objevuje typický člověk (coby občan liberální demokracie), který se, školen zakladateli liberálního demokratismu, vzdal hrdé víry ve vlastní nadřazenosti ve prospěch pohodlné sebezáchovy. Liberální demokracie plodí „lidi bez hrudi“ (to opět vypůjčeno od Nietzscheho), sestávající ze žádosti a rozumu, ale postrádající thymos, zběhlé v objevování nových způsobů, jak uspokojit spousty bezvýznamných potřeb kalkulacemi o dlouhodobém soukromém zájmu. Tak nějak vzešla kritika od pravice, která si všímá jejich nivelizujících účinků. Naproti tomu kritika levice si všímá toho, že všeobecné uznání v liberální demokracii je „nutně neúplné, protože kapitalismus vytváří ekonomickou nerovnost a vyžaduje dělbu práce, která ipso facto znamená nerovné uznání“.
„Konec dějin a poslední člověk“ je dle mého důležitá a působivá kniha (pro mne zejména někde od 10. kapitoly a v Úvodu) a největší její význam neshledávám tolik v autorově plném přesvědčení o faktickém „konci dějin“, který už nastal (jak přímo říká Kojeve) nebo že by teprve měl nakonec nastat, ani o (bezproblémovém) „vítězství“ L.D. (což nějak zaznívá v jeho poslední kapitole), ale přesvědčení o významu, dnes jaksi pozapomenuté, třetí stránky duše člověka. „Vítězství“ L.D. chápu spíše jako nejlepší (teoretickou) alternativu fungování národů či států – ale s podstatným dodatkem: jestli si to sami nějak nezkazíme (nejhorší varianta by bylo zmáčknutí knoflíků jaderných zbraní).
F.F. alegoricky na poslední straně knihy hezky připodobnil celou situaci dnešních států či národů, které nějak „kooperují“ s L.D. (ať pozitivně, jen částečně, resp. odmítavě) – pomyslně s obrazem karavany povozů s lidmi – na cestě do jakéhosi mýtického města (chápu jako symbol jediného možného racionálního cíle: režim s naplněnými principy L.D.).
Dále alegoricky pokračuje, jak může vypadat možný stav našeho světa, současný i budoucí:
„Některé povozy brzy a svižně vjedou do města, zatímco jiné budou muset bivakovat v pustině nebo zůstanou trčet ve vyjetých kolejích… pár vozů bude napadeno indiány… několik povozníků, ohromených bojem, ztratí orientaci a dočasně zamíří špatným směrem… jiní zjistí, že mohou z hlavní cesty odbočit na nějakou jinou, ale jak se ukáže, v horách musejí projít stejným průsmykem… Velká většina povozů se však bude pomalu sunout k městu a nakonec tam dorazí… Není jasné, v kterém bodě se nyní nacházíme, protože navzdory současné celosvětové liberální revoluci důkazy o směřování povozů musejí zůstat prozatím neprůkazné. I když většina povozů nakonec přijede do stejného města, nemůžeme s jistotou vědět, zda jejich pasažéři po krátkém rozhlédnutí neshledají nové prostředí nevyhovujícím a nevydají se na novou a ještě delší cestu.“